proč jít na terapii
Zvažujete-li vstoupení do terapie, ať už u mne nebo někoho jiného, možná vám pomohou vzkazy od klientů, s kterými jsem již spolupráci ukončila. Začala jsem se jich s časovým odstupem ptát, co by napsali/ vzkázali o terapii jako takové lidem, kteří jsou třeba v podobné situaci jako oni.
Když se celá má rodina dozvěděla, že mám anorexii, všichni včetně mě si mysleli, že to zvládneme sami doma. Brzo jsme však pochopili, že bez odborné pomoci se to nedá překonat, jelikož problém byl především v hlavě. Díky Pavlíně a dalším odborníkům, kteří se o mě starali, jsem se z anorexie dostala poměrně brzo. Pokud zvažujete vyhledat pomoc psychologa, tak určitě neváhejte, protože se opravdu není za co stydět.
Markét, 13 let (2022)
MA
Terapie mi pomohla se zorientovat ve své situaci, znova se postavit na nohy, najít svoji sílu, a tak trochu se ze všeho "oklepat". Měly jsme tři setkání a pak už jsem se nějak nadechla a zvládala dál sama.
Bára, 43 let (2022)
náročné životní období
Pavlína mě provázela od chvíle, kdy jsme se s manželem dozvěděli, že zemře a ještě rok po jeho smrti. Mám skvělé zázemí v rodině, ale potřebovala jsem vše sdílet s někým, kdo do toho nepatří. Měla jsem zde prostor jen pro sebe, mohla pustit všechny svoje myšlenky a pocity bez obavy, že mne někdo bude soudit. Zvládla jsem to, co pro mne bylo nesmírně důležité, být s manželem do konce. Za to moc velký dík.
Lenka, 35 let (2022)
ztráta blízkého
Asi bych všem vzkázala, že když už začnou přemýšlet, jestli by neměli vyhledat psychologa, ať ho vyhledají hned a nepřemýšlí o tom do nekonečna jako já. Já jsem měla autonehodu, víceméně se mi nic nestalo, ani nikomu jinému. Zážitky mě ale dohnaly a rozvinul se u mne posttraumatický syndrom. Rok jsme přemýšlela, jestli k někomu jít nebo ne. Pořád jsem si říkala, že na "to" nemám nárok, že se mi vlastně nic nestalo. Opak byl pravdou. Kdybych šla hned, nemuselo to dojít tak daleko.
Aneta, 26 let (2021)
PTSD
V terapii jsem si uvědomila, že emoce a jejich prožívání není nic špatného, že nemusím pořád vše domněle "zvládat". Ve svých 41 letech jsem konečně začala prožívat emoce bez pocitu, že je to špatně. Pochopila jsem, jak jsem si tenhle vzorec vytvořila a udržovala. Věřím, že díky téhle změně mi postupně mizí ekzémy. Ještě je kus cesty přede mnou.
Lenka, 42 let (2021)
osobní nespokojenost
Pomohlo mi to zbavit se úzkostí a panických atak. Pochopit, co se to se mnou děje. Bylo to těžký, hlavně první měsíce. Připadal jsem si strašně neschopný. Byl to boj sám se sebou. Teď jsem v pohodě a pomalu se chystám na vysazení medikace.
Honza, 17 let (2021)
úzkosti, panické ataky
Pochopila jsem, co se děje. To mi na začátku moc ulevilo. Připadala jsem si neschopná, jako blázen, že nezvládám vejít do budovy školy, mluvit před třídou, jít na oběd do jídelny. Hledaly jsme s Pavlínou, proč se mi to děje a zároveň dělaly nácviky ve věcech, které mi vadily. To bylo ze začátku strašný, chtěla jsem to vzdát, ale pak se to začalo lepšit a teď už dobrý. Někdy se ještě trochu bojím, aby se to nevrátilo.